7. kapitola - Reviviscere

5. října 2007 v 23:02 | Miracle |  Marauders Forever
Jéééžiš já se fakt omlouvám! *červená se až za ušima* Já fakt nevím, proč mi to vždcky tak trvááá! :D Fakt se polepším. :D Ale mě do toho furt něco lezlo... začala škola, taneční atd. :D No jo. Výmluvy, přiznávám. Prostě se mi nechtělo. :D Tuhle kapitolu mám sice napsanou už týden, ale mohla jsem ji přidat až dnes, protože celý týden jsem byla v nemocnici se slepákem (litujte mě, z nemocničníko jídla - nebo spíš nejídla- mám trauma do konce života :D)! No teď to napravuju. Kapitolka sice není nějak úžasná, jako vždy, ale všechno, co se v ní odehrává je důležitý, takže... :D No prostě si to užijte.
P.S.: Jako omluvu za to, jak neuvěřitelně dloooouho mi to trvalo, jsem urobila nový layout. :D Doufám, že se líbí. ;)

Všichni zaraženě mlčeli. Ať už čekali cokoli, rozhodně ne tohle. Harry zvědavě zvedl oči od knihy a s otazníkem v očích čekal, co na to jeho kamarádi řeknou. Nemohl si nevšimnout, jak se Mattovi blesklo v očích. Věděl, na co myslí. I jemu Sirius chyběl. A jeho rodiče... Myslel, že nikdy nebude mít možnost s nimi mluvit a teď najednou mohl. Všechno mu to připadalo tak neskutečné. Musel v tom být nějaký háček, nemohlo to být přece tak jednoduché! Přelétl pohledem po přítomných a zastavil se až u Hermiony. Její pohled mluvil za vše.
"Harry, víš... nerada ti kazím iluze, jenže..."
"Já si myslím, že je to vynikající nápad!" skočil jí do řeči Matt, než stačila cokoli říct.
"Ne, to teda není, Matte!" zpražila ho Amelia pohledem. Všichni se sborově obrátili na Rona. Trochu se přikrčil.
"Co myslíš, Rone?" nadzvedla Hermiona přísně obočí.
"No, já... Hermi nezlob se, ale myslím, že nemáme jinej nápad, jak..." Hermiona se ještě víc zamračila. Rezignovaně si povzdechl.
"No tak jo, Hermiona má pravdu." Dodal schlíple po chvilce. Celá situace působila tak směšně, že Harry úplně zapomněl být naštvaný, že je právě přehlasovali. Matt se kupodivu taky skvěle bavil.
"Ale to říkáš jenom proto, že jseš z ní hotovej." Sykl mu Matt tiše do ucha tak, aby to slyšel i Harry.
"Co? Z ní? Mě že se líbí Hermiona? NE!" bránil se dost chatrně. Zbylí dva příslušníci mužského pohlaví v jejich skupince vybuchli tichým, přidušeným smíchem.
"Ach tak!" pravil veledůležitě Harry a mrkl na Matta. Oba věděli své.
"Co je tady k smíchu?" zamračila se Hermiona, když konečně postřehla, že se dva její kamarádi svíjí na pohovce naproti smíchy. Oba zavrtěli hlavou.
"No proto." Našpulila rty a znovu se obrátila k Amélii, která se zatím pokoušela rozluštit další odstavec v záhadné knize.
"Tak zpátky tématu." Uklidnil se Harry. "Proč si myslíte, že to s fotografiema není dobrej nápad?" pohlédl na ně značně skepticky. Matt se do toho znovu vložil. Občas měl Harry pocit, že, stejně jako Sirius, nevydrží mlčet snad ani deset sekund.
"Rone, tebe se ani nemá cenu ptát. Ty to říkáš, protože-" zbytek věty se naštěstí pro Rona ztratil v polštáři, který jednou dobře mířenou trefou přihrál Mattovi do obličeje.
"Holky?" obrátil se Harry zpět k Amel a Mioně a snažil se vypadat vážně. Na tváři mu však hrál špatně skrývaný pobavený úsměv.
"Harry, vzpomeň si, jak se kniha jmenuje, jakým je psána jazykem! V jakém byla oddělení?" podívala se na něj upřeným pohledem.
"V oddělení s omezeným přístupem..." odpověděl popravdě Harry.
"Správně." Přisvědčila Mione. "A byla tam z dobrého důvodu! Dokonce nepochybuju o tom, že tady v Bradavicích zrovna TAHLE kniha opravdu nemá co dělat. Zavání to černou magií víc, než je nutné, Harry. Tohle je vhodné tak možná pro Vol... Ty-Víš-Koho, ne pro tebe."
"Znáš snad jinou možnost?" zaškaredil se Harry. No jistě. Ona byla vždycky nejchytřejší a všechno se vždy muselo dělat jen podle pravidel. Kdyby měla volit mezi umřít nebo porušit školní řád, volila by určitě to první.
"Neznám. Jen vím, že tohle není ta možnost, kterou hledáme." zavrtěla omluvně hlavou.
"Fakt? Tak proč teda pořád listujete tou knihou?" odfrkl si Harry uraženě.
"Můžeme se dozvědět něco, co by se nám ještě mohlo hodit..." opáčila nejistě.
"Tak hledejte. Já si jdu lehnout." zvedl se na protest Harry a rázoval si to směrem k chlapeckým ložnicím. Asi se přece jen neměl vracet do Bradavic... Měl jít možná hledat viteály sám. K čemu to všechno bylo? Když konečně objevili něco, co by jim mohlo nějak pomoct, Hermiona to takhle pokazí...
"Čekej!" ozvalo se za ním. Nevzrušeně se otočil. Ten Matt musí být vážně všude... i tam, kde ho nikdo nechce. Copak nemůže být chvilku o samotě.
"Co se tváříš, jakoby ti uletěly včely?" uchechtl se pobaveně Matt.
"Ještě se ptáš?" zamračil se Harry popuzeně.
"To kvůli knize? Jen menší zádrhel..." mávl lehkovážně rukou.
"Menší zádrhel???" procedil Harry mezi zuby. Dělá si legraci, nebo ho chce ještě víc vytočit?
"Přece se nenecháme zastrašit nějakejma kecama o černý magii, ne?" mrkl na něj spiklenecky.
"No, myslím, že to Mione trochu přehání." připustil Harry.
"No jasně že přehání. Dělá z toho osmej div světa, nebo třetí světovou a ono vlastně o nic nejde. I když jde vlastně o hodně. Chápeš?" zazubil se Matt. Harry se zamyslel. To co Matt řekl nedávalo vůbec smysl a stejně přesně věděl, co chce říct. Kývl.
"Myslím, že máš pravdu. Asi si na chvilku půjčíme tu knihu, ne?" usmál se a s nově nalezeným elánem se oba bok po boku vrátili do společenské místnosti.
S úderem jedenácté večer se v jednom z pokojů v nebelvírských chlapeckých ložnicích hnuly závěsy u dvou postelí a ven se potichu s ďábelskými úsměvy na tvářích plížili dva žáci sedmého ročníku s tajným plánem. Harry přes sebe a Matta se zašustěním přehodil neviditelný plášť a vzápětí mu tiše zanadával, protože díky Mattově výšce jim teď oběma slušně koukaly nohy.
"Nemůžeš být menší?" zúpěl tiše.
"To se zeptej mýho otce. Máma má 150 centimetrů na podpatkách." protočil Matt panenky.
"Za chvíli možná budeme mít možnost..." zazubil se Harry a oba po špičkách vyrazili z ložnice s tajemnou knihou v podpaží. Ani ne po deseti minutách cesty se konečně dostali do vytouženého sedmého patra. Stačilo párkrát přejít tam a zpátky kolem zdi s gobelínem a ve zdi se začaly objevovat dveře. Oba s úlevou vstoupili do komnaty nejvyšší potřeby, která tentokrát byla pomenší kruhovou místností s nízkým čtvercovým stolkem z tmavého dřeva, obklopeným pár nachově rudými semišovými křesílky. V místnosti postávalo ještě několik nízkých skříněk a sekretářů ze stejného dřeva, jako byl i stolek a v rohu velký květináč s tropickou palmou. Místnost byla chabě osvětlena a stěny z tmavých cihel byly překryty závěsy taktéž z nachově rudého sametu. Matt se jako první posadil do křesla a na stolek pohodil album s fotografii. To samé udělal i Harry přesně stejně, hned potom co plášť pověsil na háček u dveří s tím rozdílem, že na stole tentokrát přistála kniha.
"Jseš si jistej, že děláme dobře..?" nadzvedl Harry pochybovačně jedno obočí.
"Naprosto," kývl Matt. Harry se rozpačitě usmál a natáhl se po knize. Rozevřel ji na jedné stránce a začal text luštit podle klíče, který daly dohromady Amelia s Mione.
"Tohle bude na dlouho." Protřel si po chvíli unaveně oči.
"S tím se počítá." Usmál se povzbudivě Matt a se zájmem si prohlížel staré fotografie v albu. Harrymu se zazdálo, že na chvilku snad v těch jeho věčně veselých očích zahlédl stejnou jiskru smutku, jako i u Siriuse vídával několik posledních měsíců před tím, než... Raději zatřásl hlavou, jakoby chtěl vyhnat nepěkné vzpomínky a znovu sklonil hlavu ke knize.
"Budeme potřebovat červený svíčky a... sakra. Další menší zádrhel." zaúpěl Harry.
"Co je?" vzhlédl Matt od alba.
"Máme tu znak, kterej jaksi není v klíči a ze souvislosti nepoznám, co to znamená..." vypěnil Harry a odhodil brýle i knihu naštvaně na stolek. Prsty si unaveně promnul kořen nosu. Byl podrážděný. Věděl o tom. Stále ho hlodalo svědomí, jestli přece jenom nedělají něco špatného. Pořád měl špatný pocit. Matt raději mlčel, za což mu Harry byl upřímně vděčný. Místo svých obvyklých zlehčujících řečí se sehnul ke knize a začal ji číst sám. Po chvilce se beze slov zvedl a začal přecházet po místnosti. Otvíral jeden šuplík sekretáře po druhém a jakoby něco hledal. Po chvilce se vracel s náručí plnou nejrůznějších věcí. Harry na něj překvapeně pohlédl.
"Někdy stačí zachovat chladnou hlavu." Zazubil se.
"A tím se od něj lišíš, víš..." usmál se Harry.
"Co?" nechápal Matt.
"To Sirius neuměl. Možná že i proto to tak tenkrát s Bellatrix dopadlo..." trpce se usmál.
"Bellatrix?" nadzvedl Matt se zájmem obočí.
"Bellatrix Lestrangeová, smrtijedka. Ta co..." kývl Harry hlavou. Matt kývl a sklonil hlavu.
"Nebudem o tom mluvit." Zareagoval pohotově Harry a aby se nějak zabavil, začal se přehrabovat ve věcech, které přinesl Matt. Zapálil několik svíček a rozsvítil je po pokoji.
"Můžeme začít?" položil mu ruku na rameno a trochu s ním zatřásl.
"Hm..." zvedl hlavu a kývl.
"Kterou?" kývl Harry směrem k albu. Dobře věděl, že by měli mít jasnou volbu. Fotografie zobrazjící mladého Brumbála s Fawkesem na předloktí byla určitě první, kterou by se měli pokusit oživit jako první, pokud by uvažovali rozumně a prakticky. Ale pořád tu byla fotografie ze svatby Potterových... Fotografie, kde se usmíval mladý pár a mezi nimi jejich nejlepší přítel a Harryho kmotr. Lily v jednoduchých bílých šatech, s jedním květem bílé magnolie za uchem a stejnou kyticí v dlaních vypadala tak šťastně, usměvavě... o tolik bezstarostnější, než ji viděl Harry tenkrát v zrcadle z Erisedu. Až ho z toho bodlo u srdce. Naproti stál ženich. Byl tolik podobný Harrymu. Jen na čele mu chyběla jizva ve tvaru blesku a vlasy měl snad ještě o něco delší a rozcuchanější, než Harry, i když snaha, dát jim aspoň pro dnešní den nějaký tvar určitě vidět byla. A mezi dvojicí stál usměvavý mladý muž s uhlově černými vlasy, vysoký, štíhlý a skutečně pohledný. V očích mu hrály veselé jiskřičky a na oholené tváři vystupovaly krásně řezané, aristokratické rysy jemu vlastní. Byl tak jiný, než ho znal. Co jen to s ním udělal Azkaban? Harry ho znal jako pohublého muže, který vypadal o tolik starší, než skutečně byl... Tvář měl ztrhanou a zarostlou, líce a oči propadlé... Jen mu v nich stále hrály stejné jiskřičky. Ty mu nedokázalo sebrat ani těch třináct let.
"Tuhle!" řekl nakonec Harry rozhodně a ukázal na svatební fotografii. Matt potěšeně kývl. Oba pozvedli hůlky a kývli na sebe.
"Reviviscere!" vyřkli oba naráz a z hůlek jako na povel vytryskly zlaté jiskry...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gigi gigi | Web | 12. října 2007 v 16:36 | Reagovat

Teeeda!!! Perfektní kapitolka:-) V životě nedokážu něco takhle popisovat... Mir, na tohle navazovat nechciiii... Tam budou samý dialogy... mno... ale stejnak se těšim:-)

2 Kaitlin Kaitlin | Web | 12. října 2007 v 17:25 | Reagovat

jéé, to je vážně krásný!! nemůžu se dočkat pokračování

3 tessa tessa | 12. října 2007 v 18:37 | Reagovat

NÁDHERA!!!!! Hele, ale že na další kapču nebudeme čakat zase skoro měsíc???? Moc prosím - na tuhle kapču sice stálo počkat si,ale....... bylo to nekonečný čekání :-)

4 gigi gigi | Web | 12. října 2007 v 19:20 | Reagovat

Heh - příští mám já... Myslim, že měsíc to trvat určitě nebude... :-)

5 Prongs Prongs | E-mail | Web | 12. října 2007 v 22:14 | Reagovat

supééér...

nemůžu se dočkat další kapitolky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama