8. kapitola - Tu bolest z tebe nikdo nesejme, Harry...

17. října 2007 v 17:38 | Gigi |  Marauders Forever
Lidičky... Je tu osmička. Douffám, že si ji užijete víc než já... Vypotila jsem ji ze všech sil... Nešla mi... Má dvě A4 a já se celkem divim, jak jsem to zvládla :-D
Ale aspoň něco. Nezastihla jsem Miracle, takže to přidávám bez tebe... Doufám, že to nevadí...
Mir, máš to na krku... A já to mám z krku:-D Fakt nevim, jak bych pokračovala.... Ale ty na to přijdeš, viď?

:-D
Postavy na fotografii, do té doby nadšeně mávající se jakoby zadrhli. Harry si pomyslel, že to nevyšlo, a že navíc zničili jednu z mála fotografií, co měl. Pak ale zlatý paprsek dopadl na trojici lidí. Ti se nechápavě rozhlédli.
"Co se to děje?" Matt, který měl do té doby křečovitě zavřené oči, jedno pootevřel a pak i to druhé.
"Ono to vyšlo..."
"To teda." přikývl Harry. Mluvil takovým tím zvláštním hlasem, kdy nikdo nepozná, jestli ten člověk už pláče nebo jestli pláč zadržuje.
"Pardon, ale připomínáte mi Jamese." ozval se zdvořile Sirius.
"Ještě před chvílí nás Dóže fotil a teď... Kde to jsme? A co se to s námi děje?" začal se silný melodický hlas. Lily Evansová, teď Potterová.
"To bude na dlouho." povzdechl si Harry. "Začni."
"Ty!"
"To nemá cenu." povzdechl si Harry. "Mám tu rodiče před sebou a nemůžu se jich dotknout..."
"Rodiče? Prosím, to jste se asi spletli..."
"Začneme od začátku. Asi by jsme se měli představit..." nadechl se Harry. "Já jsem Harry James Potter. Tohle je Matthew Black. Jsme vaši... Ehm... synové." odkašlal si a pak dodal. "Tohle je sedmnáct let vzdálená budoucnost od vás."
"A sakra." nechápavě zamumlali Sirius a James. "A proč tu jsme?" To kluky překvapilo. Takhle racionálně by to nedokázali vzít. Lily se laskavě usmála.
"V naší době není nic překvapením."
"Oj..."
"Tak dobrá." přešel to rychle Harry.
"Tady pan Vyvolený..."
"Nech si toho."
"Proč?"
"Nejsem žádnej vyvolenej..."
"Věštba."
"Vy víte o věštbě?" vykřikl James.
"To ona způsobila, že... Ach jo, musím vám to vysvětlit." zasekl se Harry. "Tak jo, po roce, kdy jsem se narodil, na vás zaútočil Voldemort. Oba dva vás zabil. Pak se ale - kvůli tomu, že se matka obětovala - jeho Avada určená pro mě obrátila proti němu. Stal se z něho přízrak a spousta lidí věřila, že zemřel.
Siriuse zatkli za vaši vraždu. Zradil vás Červíček, ale šikovně to hodil na něj... vlastně na tebe. Odvezli ho do Azkabanu."
"Bože..." zbledla Lily. "Promiň mi, že jsem u tebe nemohla být..."
"To je dobrý. Jedenáct let jsem žil u tvé sestry."
"Počkej, a co Remus?" zajímalo Jamese.
"Ten jako jediný z vás tří stále žije. Mimochodem, Amelie je z něj celkem nadšená."
"Amelie?"
"A jo... No, jeho dcera."
"Remie měl dceru?" rozzářil se Sirius.
"Vrátíme se zpět k tomu, o čem jsme mluvili předtím. Petunie mě vychovávala... Řeknu to takhle: Sirotčinec by byl vysvobození..." trochu to přehnal, ale částečná pravda to byla.
"Ale Petty..." začala Lily.
"Později." Přerušil ji její syn. "V jedenácti letech jsem tedy nastoupil do Bradavic. Společně s Ronem Weasleym a Hermiony, která je z mudlovské rodiny, jsme vytvořili trio. Na konci jsem se utkal s profesorem Obrany, ve kterém se usídlil Voldemort. Šlo o Kámen Mudrců, nakonec jsem ho přemohl... Ale bez těch dvou bych to nezvládl." odmlčel se Harry. V mysli se mu promítli vzpomínky.
"Ale kde byl Matt a Amelie?"
"Později, později..." zamumlal Harry. "Ve druháku jsem zjistil, že jsem hadí jazyk - po Voldemortovi, když mě tenkrát chtěl zabít, nevědomky mi předal některé jeho schopnosti... Celá škola mě nenávidla, mysleli si, že jsem dědic Zmijozela a otevřel jsem Tajemnou Komnatu... Skutečně ji někdo otevřel... Zkrátím to, nakonec jsem deo ní pronikl a zabil jsem baziliška. Zachránil jsem Ginny... Sestru Rona." jakoby ztratil niť příběhu, zmlkl.
"Ve druháku jsi zabil baziliška?" nevěřil svým uším Sirius.
"Se štěstím." chytil se toho Harry. "Bez těch dvou bych nic nezvládl..."
"Nekecej - seš nejlepší - ehm... po Hermioně... A pár dalších lidech v ročníku..." poplácal ho Matt po zádech.
"Nech mě." zavrčel. "Ve třeťáku utekl Sirius. Všichni mysleli, že jde po mě, dokonce nechali kolem Bradavic rozestavit mozkomory... Působili na mě moc silně, musel jsem se naučit patrona... Nakonec dokonce vpadli na stadion během zápasu... Omdlel jsem... A nechytil jsem zlatonku..." do toho se vložil Matt.
"To je jeho nejhrůznější zážitek z celé školy..."
"Ty jsi byl chytač?" usmál se James. "Vidíš, říkal jsem, že to bude hráč famfrpálu..." otočil se na Lily.
"Na konci jsem pomohl Siriusovi utéct. Remus mu uvěřil. Pak ale přišel jeden z nejhorších roků, co jsem zažil...
Pořádal se Turnaj Tří Kouzelníků... Někdo vhodil do Poháru moje jméno.. Byl jsem zvolen jako druhý zástupce Bradavic. Se mnou... Cedrik... Diggory..." teď poslouchal i Matt. "Vyhráli jsme to... Pohár jsme zvedli najednou... Ale bylo to přenášedlo... Dostali jsme se na jeden hřbitov... Cedrika... oni... Červíček... Zabil ho..." zmlkl a chvíli pozoroval zeď. Pak se nadechl. "Voldemort se vrátil... Já jsem dokázal utéct... Pak se přišlo na to, že Barty Skrk mladší se vydával za Moodyho, vhodil papírek s mým jménem do Poháru..." Harry se zamyslel. "Nakonec zemřel. Celé společenství kouzelníků mi nevěřilo. Byl jsem za blázna a Brumbál se mnou... Byl obnoven Fénixův Řád." rukou si pročísl vlasy v zoufalém gestu.
"Harry, myslím, že dál můžu mluvit já." nabídl se ohleduplně Matt.
"To je dobrý..." zavrtěl nesouhlasně hlavou Potter mladší. "V pátém ročníku jsem na konci se skupinou několika lidí - Brumbálovi Armády - vyrazili na Ministerstvo, protože jsem měl sen, ve kterém Voldemort mučil Siriuse na odboru záhad. Nebyl tam. Musel jsem vzít věštbu, která tam byla. Byla to past... Smrtijedům jsme na čas unikli... Dostali jsme se do místnosti se závojem... Přišel Řád... A... Bellatrix odhodila...." tentokrát to nedokázal říct.
"Mého otce do závoje." dodal místo něj Matt.
"Ano." roztřeseně přikývl Harry. "Myslím... Teď mě napadlo... založíme znovu B.A.? Nebo můžeme odejít..."
"Dopověz to, tohle musíme vyřešit s ostatními."
"Dobře. V šestém ročníku jsem zjistil, že Voldemort má viteály - šest. To jsou části duše. Černokněžník si může rozpoltit duši na několik částí... Dělá se to při vraždě. S Brumbálem jsme se za jedním vydali. Ochrana kolem něj ho ale vážně oslabila. Když jsme se dostali do Bradavic, bylo nad nimi znamení zla. Přistáli jsme na střeše Astronomické věže... Draco Malfoy tam přišel. Zjistili jsme, že celý rok chtěl zabít Brumbála. Nakonec to chtěl vzdát. Zapomněl jsem dodat... Brumbál mě znehybnil pod neviditelným pláštěm, Malfoy mě neviděl... Ale pak se tam přiřítil Snape... A... On ho zabil." znovu se od nich odvrátil. Slyšel, jak s nimi Matt mluví, slyšel, jak jim vysvětluje, co dělal on. Pak co dělala Amelie. A nakonec události nejbližších dnů.
"Musíme ho zabít... Já ho musím zabít." sevřel Harry ruku v pěst. "Pomůžete nám?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Prongs Prongs | E-mail | Web | 18. října 2007 v 14:58 | Reagovat

jako hustý...je to skvělý, ale podle mě není nutný, tak jak to dělají ve spoustě povídek, to na ty rodiče hned všechno vychrlit, někde mi připadá, tady to není, že je na to hrdej...že se tím chlubí...

2 gigi gigi | Web | 18. října 2007 v 15:50 | Reagovat

Mno, kdyby mě někdo vyfotil, a pak bych se najednou ocitla kdesi v... ehm... tak by mě rozhodně všechno zajímalo. Hlavně, když bych před sebou měla někoho, kdo je mi nechutně podobnej... (už teď ho lituju...)

3 Prongs Prongs | E-mail | Web | 18. října 2007 v 18:04 | Reagovat

to je pravda...ale jako jak říkám, v některejch povídkách je to až nepřirozený (přehlédneme-li fakt, že Harry Potter sám o sobě níní moc přirozená věc), jak to na ně vychrlí...v téhle povídce to tak naštěstí není...

4 gigi gigi | Web | 18. října 2007 v 18:07 | Reagovat

Heh... Mám to brát jako pochvalu? (Neříkej ne!!!)

5 Prongs Prongs | E-mail | Web | 18. října 2007 v 19:34 | Reagovat

Samozřejmě!

6 Miracle Miracle | E-mail | Web | 18. října 2007 v 23:59 | Reagovat

Tak Gigi, já se u toho normálně smála, je to normální? :D Výborná kapitola! Mě přišlo prostě úžasný s jakou samozřejmostí to všechno Harry vykládal: No, tak v prvním ročníku jsem se utkal s učitelem, ve kterým se usídlil Voldík. Ve druháku jsem odkrouh baziliška, ve třeťáku jsem zachránil Siriuse, pak jsem zdrhl Voldymu ze hřbitova, málem jsem se zabil na ministerstvu a minulej rok jsem se dozvěděl o viteálech. Celej svět mě měl za magora, ale jinak všechno v normálu, vlastně jsem nic nedokázal. :D Přesnej Harry. Prostě se mi to děsně líbí. Až na ten konec!!! Já tě zašktííím!!! :D

P.S.: Možná si ty moje kecy zasloužej vysvětlení. Použiju tvoje vlastní slova - je to zelené, voní to a balí se to.

Úúúžasná kapitolka. :D

7 Miracle Miracle | E-mail | Web | 19. října 2007 v 0:09 | Reagovat

Hej ty jo... ten můj koment se mi nějak zalíbil... asi ho použiju do příští kapitolky. Příjde mi to úplně Siriusovsko-Mattovskej humor. :D Ježiš, já nevím co mluvím. :D No však uvidíte v příští kapitolce, jak se hezky odcituju. :)

8 gigi gigi | Web | 19. října 2007 v 9:54 | Reagovat

:-D Jo, jo... Tak tohle znám:-) A ten popis, co udělal měl být úplně v tomhle smyslu... (Ve všem mi museli pomáhat... Nic neumim... BA jsem vlastně nevedl... Na to bych nikdy neměl...)

9 Miracle Miracle | E-mail | Web | 19. října 2007 v 10:52 | Reagovat

No to se mi právě tak strašně líbí! Přesně jsi toho Harryho vystihla! :D

10 passia passia | E-mail | Web | 14. dubna 2008 v 17:17 | Reagovat

uaaa uplne superna kapitola

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama