3. Kapitola - Postrachové Bradavic

14. srpna 2007 v 22:50 | Miracle |  Marauders Forever
Tak jsem tu, jak jsem slíbila! Sice jen tak tak, ale stihla jsem to. Ještě jednou se omlouvám za svou čtrnáctidenní nepřítomnost a tudíž i za to, že jsem tak zdržela povídku, ale byla jsem na táboře a tam jsme neměli ani pořádnou hospodu, natož pak internet. :D :D :D Ale teď vám to vynahradím, fááákt! :D
No, nečekejte nic převratného... prostě jen obyčejná kapitolka, spíš taková oddychová, ale to patří k příběhu. Tak ať žijou Pobertové!!! :D

Ráno se Harry probudil jako znovuzrozený. Únava, kterou posledních pár dní pociťoval se nejspíš odebrala do věčných lovišť a on byl nabitý novou energií. Chvilku mu trvalo, než se doopravdy probral a uvědomil si, co se za včerejší večer událo... kolik se toho změnilo. Kdyby mu někdo ještě před pár dny řekl, že najde potomky Remuse a Siriuse, že se s nimi spřátelí, že se Siriusovým synem bude sdílet pokoj... že všichni společně vzkřísí poberty, nejspíš by o něm řekl, že je blázen. A teď to byla skutečnost. Rozhlédl se po pokoji. Poprvé za dlouhou dobu se cítil šťastný. Čím víc mu chyběl Sirius, tím raději byl za Matta. Zatím to mezi nimi vypadalo víc než jen dobře. Vybavil si vzpomínku Severuse Snapea, kterou nechtěně shlédl v pátém ročníku při výuce nitrobrany. Mladý James a Sirius, nerozluční přátelé... Možná, že i on a Matt jimi jednou budou. Měli k tomu nejlepší předpoklady. A navíc tu byli Ron a Hermiona, Amelie. S nimi se cítil mnohem jistější. Napadlo ho, že jestli má on porazit Voldemorta, tak právě včera získal to poslední, co potřeboval - nové přátele a spolu s nimi i jakousi "náhradu" za to, co mu Voldemort vzal a zároveň tu nezbytnou dávku odhodlání, která mu ještě chyběla. Věděl, že teď už to společně zvládnou... teď už si byl jistý.
Jenže to už delší dobu vypadalo, že snad ani žádný Voldemort neexistuje. Od smrti Brumbála o něm nebylo ani vidu ani slechu... žádná podivná zmizení, žádná řádění smrtijedů, žádní mrtví mudlové, žádná znamení zla... nic. A tak Harry znovu myšlenky na Voldemorta vypustil z hlavy a raději se věnoval myšlenkám jiným. Posadil se na poseli a rukou zašmátral na nočním stolku až konečně nahmatal brýle. Posadil si je na nos a tentokrát sáhl do stolku a vytáhl velkou knihu potaženou hnědou kůží. Celá její vazba už byla mírně ošoupaná a ohmataná a Harry si pamatoval, že když ji v prvním ročníku dostal, byla docela nová. Teď bylo dobře vidět, jak často si knihu - Album Potterových prohlíží. Už pokolikáté album otevřel a prohlížel fotografie. Znovu viděl své rodiče, sebe jako malé miminko, svatbu Jamese a Lily, všechny členy Fénikova řádu, Brumbála, Poberty, Siriuse... až došel k prázdným stránkám, které ještě v albu zůstávaly. Věděl, že minimálně jednu z nich teď zase zaplní. A věděl kým. Podvědomě zabloudil pohledem na nového kamaráda. Ať žijí pobertové!

"VSTÁÁÁVAT!!!" zavelel konečně Harry, když se Matt ani o půl osmé neměl k tomu, aby vylezl z postele. Odpovědí mu bylo jen jakési přidušené zamumlání a jedno nepěkné gesto. :)
"Dobře, Mattíku, řekl sis o to chlapče... přejdu k tvrdším metodám!" zahlaholil Harry a nekompromisně z Matta strhl peřinu. Žádná reakce. Harry si trochu povzdechl, popadl Matta za nohu a vší silou ho táhl z postele. Aniž by se spáč obtěžoval otevřít oči, jen se líně chytil kraje postele a nehnul se ani o píď. Harry si pomyslel, že Matt je ta nejvěrnější kopie jeho kmotra, jakou si dovedl představit a byl nucen přikročit k metodě, která vždy zabírala i na Siriuse.
"Aguamenti!" proud ledové vody zkropil Mattův obličej a ten se okamžitě vymrštil z postele tak prudce, že se o konstrukci postele praštil do hlavy, což se samozřejmě neobešlo bez občas hodně peprných nadávek a výbuchů smíchu přihlížejících.
"Díky za hezké probuzení, Harry!" sykl Matt a mnul si čelo.
"Není zač, rádo se stalo..." zazubil se Harry a hodil po něm uniformu.
"Tohle mám nosit???" shlédl Matt mírně zhnuseně košili, kravatu a kalhoty, o svetru raději ani nemluvě.
"Vypadá to tak. Nějakej problém?" uchechtával se Ron, při pohledu na Mattův výraz.
"Jo, řekl bych že jo... ale nějak to zmáknu!" nasadil obvyklí šibalský úsměv.
Reakce učitelů na Mattův vzhled byla více méně stejná. "To má po otci!" "No jistě, Black!" "To se dalo čekat..." "Proboha jak to vypadáte???" jediná McGonagallová byla natolik originální, že se neomezovala jen na tyhle otřepané fráze, ale pojala to trošku jinak:
"Výborně, pane Blacku, teď, když jste nám okouzlil půlku školy by jste snad mohl u košili zapnout a jít k tabuli, abychom mohli prověřit vaše znalosti." Usmála se pobaveně. Matt se sice neobtěžoval svou uniformu nijak upravovat, takže zůstala tak, jak byla - rozepnutá košile s ohrnutými rukávy, vykasaná z kalhot a volně visící dolů; kravata rozvázaná, jenom ledabyle pověšená kolem krku; kalhoty spadlé až k bokům a vykukující spodní prádlo a k tomu všemu jako vrchol bosé nohy - nicméně u tabule exceloval, takže ani McGonagallové nezbývalo nic jiného, než ho poslat s V - vynikající zpět do lavice.
"Ale musím říct, že ten její pohled, když jsi jí tam všechno vyklopil stál za to! Vypadala, jakoby právě snědla celý citron." chechtal se Ron při vzpomínce na výraz McGonagallové.
"Ona tak vypadá pořád..." mávl rukou Matt.
"Taky pravda... Hej, co to děláš?" zarazil se Ron v půlce věty a mírně nechápavě zamával na Harryho.
"Chtěli jste vzkřísit Poberty? Chtěli. A co bylo hlavní činností pobertů?" zvedl Harry významně obočí, hned potom, co se pod dotekem jeho hůlky podlaha za nimi proměnila v tlustou vrstvu husté kaše. Matt se ďábelsky usmál.
"Je čas začít škodit..." uchechtl se a i jeho hůlka se připojila k Harryho snažení.
"Hej, Pottere! Co si myslíš že děláš? Já tě viděl! Jsem primus! To si vypiješ! Já tě varoval, že si se mnou nemáš zahrávat, Weasley!" ozval se pronikavý ječák blonďáka, který se zrovna zjevil na konci chodby.
"Náfuka Black, mudlovská šmejdka, hnusnej krvezrádce a dcera zrůdy! Ty si teda umíš vybrat přátele Pottere!" uchechtl se povýšeně Malfoy.
"Dcera čeho?" otočila se Amelia.
"No jistě, to jsem si mohl myslet... Potter je celý blázen do tvého povedeného tatíka, ale řekl ti snad, co je zač? Zrůda, příšera, zvíře..."
"Mlč Malfoyi!" doutnal Harry.
"Harry, o čem to mluví?"
"Ale to nic, Lupinová, jenom že tvůj otec je vlkodlak, ale to není nic důležitého, nemusí tě to zajímat... tobě může být jedno, že tvůj otec je zrůda!"
"Jediná zrůda jsi tady ty!" rozkřikl se Harry a na čele mu naběhla žíla.
"Klid Pottere, však tobě spadne hřebínek, až se pán zla vrátí a pak dopadneš stejně jako ten idiot Brumbál, stejně jako tví rodiče, jako tvůj komtr..." než stačil Malfoy dokončit větu, přistála mu tvrdá rána pěstí zprava a vzápětí druhá z opačné strany. A do třetice všeho dobrého - zepředu.
"Ještě jednou, jednou jedinkrát řekneš o Brumbálovi, že byl idiot a doma tě nepoznaj!" třela si Hermiona hlouby na pravé ruce. Jak Harry, tak i Matt, od kterých přišly druhé dvě rány na ni koukali jako na zjevení, Amelia a hlavně Ron jakbysmet.
"A moje rodiče si taky neber do huby, hade!" dodal Harry výhružně, jen co se vzpamatoval.
"Za koho byla ta ode mě, nemusím vysvětlovat, že Malfoyi!" usmál se spokojeně Matt a ještě naposledy mávl hůlkou, otočil se na patě a následován ostatními zmizel za rohem chodby.
"A kde je pan Malfoy?" rozhlížel se Křiklan po třídě, když při hodině lektvarů kontroloval seznam žáků.
"Nejspíš si odskočil na ošetřovnu..." uchechtl se v duchu Ron. Nějaká snaživá duše v přední řadě ho však předběhla a vyslovila vše nahlas.
"Včera večer ho našli ve čtvrtém patře... propadl se do bahna..."
"Kde by se vzalo bahno ve čtvrtém patře, Newtonová? Nemluvte nesmysly!" zamračil se Křiklan. V poslední řadě u pětice probíhaly tiché výbuchy smíchu.
"No nevím... ale byl tam prý zapadlý až ke krku a byl celý domlácený, nic si nepamatuje..." přikyvovala zuřivě dívka.
"Chudák chlapec, asi upadl..." našpulil soucitně rty Matt a tiché záchvaty smíchu se proměnily v ohlušující explozi.
"To jsem jako neslyšel pane Blacku... jste si jistý, že v tom nemáte prsty, že ano?" podíval se na něj přísně a zárověň pobaveně přes okraj brýlí.
"Jistě že ne!" vykulil Matt dotčeně oči.
"Dobrá..." pokýval Křiklan hlavou, ale všem bylo jasné, že to, jaká je skutečnost, by uniklo jen slepému trollovi a Filchovi... :D
"PRÁSK!" přes Grimmauldovo náměstí se ozvala poměrně hlasitá rána, ale nikde nic. Všichni jeho nezasvěcení obyvatelé onu ránu přešli jen jako obyčejný zvuk čehosi, co někomu upadlo na zem, ale v domě s číslem 12 ztuhl světlovlasý, bledý muž ve středních letech a pozorně se zaposlouchal. V na první poslech docela obyčejné ráně totiž spolehlivě rozeznal specifický zvuk, jaký se ozýval vždycky, když se někdo přemístil. Opatrně poodhrnul závěs a skryl se za něj spíše jen ze zvyku, protože ve skutečnosti ho ten, kdo se sem právě přemístil nemohl vidět, ať už to byl kdokoli, protože celý dům číslo 12 byl chráněn Fideliovým zaklínadlem a tudíž byl pro všechny nežádoucí neviditelný. Remus Lupin bedlivě pozorovalk celé náměstí, ale nepostřehl nikoho, kdo by se sem mohl přemístit. O to větší bylo jeho překvapení, když se do okolního ticha ozvalo hlasité řinčení domovního zvonku. Okamžitě tasil svou hůlku do pohotovosti a pomalu sešel k vchodovým dveřím. Opatrně otočil klíčem v zámku a pak prudce otevřel dveře, hůlku nataženou přímo před sebou, plně připravenou kouzlit. Chvíli se zdálo, že přede dveřmi nikdo není, až Remus postřehl tiché zašeptání.
"Remusi, to jsme my, pusť nás dovnitř..." Lupin si oddechl, hůlku spustil volně podél boku a poodstoupil od dveří dál, aby mohli příchozí pohodlně projít dovnitř. Jakmile rozpoznal, že jsou vevnitř, zavřel dveře a návštěvníci ze sebe strhli plášť. Namísto jím očekávané trojice tu však stály ještě dvě neznámé osoby navíc... Nevěděl, jestli se mu to jen zdá, ale jak ta milá drobná blodýnka, tak i vysoký chlapec s delšími uhlově černými vlasy padajícími do obličeje a lišáckým úsměvem ve tváři mu kohosi silně připomínali. Podvědomě zavrtěl hlavou, jakoby sám sebe ujišťoval v tom, že to, co ho v první chvíli napadlo, je zhola nemožné.
"Ahoj Harry, Rone, Hermiono..." vzpamatoval se konečně Remus a s jistým očekáváním pohlédl na dva neznámé. Všichni tři oslovení na pozdrav přikývli, načež se ujal slova Harry:
No... ehm, Remusi, chtěl bych ti někoho představit..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Prongs Prongs | E-mail | Web | 16. srpna 2007 v 10:46 | Reagovat

super...rychle další...nebo to nevydržím...skvělá povídka a skvělej nápad...už se těším, co se bude dít...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama