1. Kapitola - Novinky

27. července 2007 v 14:35 | Miracle |  Marauders Forever
Tak, jsem tu s první kapitolou společné povídky. Doufám, že se to bude líbit, ačkoli -jak už to bývá u prvních kapitol- je děj v podstatě o ničem. Ale nemusíte se bát, v dalších kapitolách se to už (doufám) rozjede. :D Tohle berte prostě spíš jako úvod. ;)
Děj se odehrává v sedmém ročníku a i když já už 7. díl HP od Rowly čtu, tenhle neobsahuje žádný fakta z knihy Harry Potter a Relikvie Smrti! Navazuje na šestý díl HP (Princ dvojí krve) a příběh obsahuje i originální postavy. (jsou už i v téhle kapitole, ale jejich jména se dozvíte až v té další :D) Tolik teda k těm upozorněním a teď už hurá na čtení. A když zanecháte koment, hlavu vám neutrhneme - ani já, ani Gigi. :D
Miracle

Na Kvikálkov se pomalu snášela večerní mlha a viditelnost se minutu od minuty zhoršovala. Černovlasý chlapec v okně jednoho z řadových domků v Zobí ulici své jasně zelené oči upíral kamsi mezi husté chomáče bílé páry a snad ho na chvilku i napadlo, že je právě ideální chvíle pro to, aby se z toho bílého závoje vynořil některý ze smrtijedů. Sám to dobře nechápal, ale přišlo mu, že by se cítil daleko jistěji, kdyby věděl alespoň o jednom útoku Voldemortových lidí. Jaká ironie. Měl by být přece rád, že za poslední měsíc, od smrti Brumbála, se v novinách nepsalo ani o jediném incidentu... Všude byl až neuvěřitelný klid na to, aby to mohlo být skutečné, a právě to dávalo Harrymu ten pocit nejistoty, který ho den co den sžíral. Je snad možné, že Voldemort skutečně nic nepodnikl? Vůbec nic za ten celý dlouhý měsíc? Teď měl přece tu nejlepší možnou pozici. Lidé byli vystrašení a potom, co zemřel i Brumbál, většina z nich už ztratila naději. Jediný čaroděj, kterého se Voldemort kdy bál, byl mrtev a s ním i víra všech kouzelníků. Teď už přece Voldemortovi nestálo nic v cestě a mohl klidně ovládnout celý svět, tak jak o to už tolik let usiloval. Nějaký mizerný Potter ho přece nemohl zastavit, tak proč se nic nedělo? Je možné, že Denní Věstec se to snaží ututlat? Ne... to ne. Byl si jist, že kdyby se Voldemort rozhodl jednat, bylo by to v takové míře, že ani Věštec by to nedokázal tajit. Navíc Harry každý večer nenápadně poslouchal i mudlovské zprávy, které vždy se zaujetím sledoval strýc Vernon, a nezaslechl ani zmínku o něčem znepokojivém. Navíc pokud by hrozilo nějaké nebezpečí, lidé z řádu by ho určitě přišli vyzvednout. Už mu zbýval sotva měsíc ochrany, kterou mu poskytla Lily svou smrtí. Za několik týdnů měl oslavit svoje sedmnácté narozeniny. Měl se stát plnoletým kouzelníkem. Bylo tedy nad slunce jasné, že Voldemort se na čas stáhl. Ale proč proboha? Harry věděl, že nemůže jít o nic jiného, než o klid před bouří... před velikou bouří, ve které se rozhodne vše. A on bude hrát hlavní roli...
Jenže čas plynul. Červenec byl dávno pryč a polovina srpna zrovna tak. Ačkoli byl Harry na konci školního roku pevně rozhodnutý, že se do Bradavic vracet nebude, nyní začínal pochybovat. Bylo pro něj těžké udělat takové rozhodnutí. Bradavice pro něj byli jako domov, který nikdy nepoznal. V hloubi duše cítil, že je nedokáže jen tak opustit. Chtěl, strašně se tam chtěl vrátit. Chyběl mu jen poslední rok. Jeden jediný ubohý rok k tomu, aby složil zkoušky... aby dostudoval a pak měl alespoň nějaké vyhlídky na pozdější život, pokud vůbec nějaký pozdější život bude. A navíc... Musí ještě přece vidět své přátele. Ani se pořádně nerozloučil. A on věděl, že se loučit bude muset. Dřív nebo později. Ale mohl-li si vybrat, pak raději později. Do Bradavic se vrátí.
Bylo první zářijové ráno a Harry nervózně přecházel po svém pokoji. Nerozhodl se přece jenom špatně? Je to od něj trochu sobecké, že se chce vrátit... Ale už nebylo cesty zpět a on za to byl vlastně rád. Sbaleno už měl snad týden dopředu a právě se chystal k odjezdu na nádraží King's Cross. Samozřejmě se to neobešlo bez obvyklého brblání strýčka Vernona a posměšků Dudleyho. Teta Petunie se pro změnu jen šklebila. Harry se letos těšil do Bradavic mnohem víc… vždy bral odjezd do Bradavic jako samozřejmost, ale letos... letos to pro něj byl malý zázrak. A navíc - docela jistě to bylo naposled, co se tam vracel. Už se neuvěřitelně těšil, až na nástupišti znovu uvidí své "úchylné kamarády", jak s oblibou už od jeho jedenácti let stále opakoval strýc Veron. A už se těšil na to, jak si ten poslední rok v Bradavicích řádně užije.
"Harry?!? Ach Harry, myslela jsem, že se už letos..." z ranního mlžného oparu nad perónem nástupiště 9 a ¾ se k Harrymu hrnula důvěrně známá postava.
"Jo já jen..." snažil se Harry vyprostit z Hermionina sevření, ale neskrýval radost, jakou měl z toho, že konečně po dlouhých dvou měsících ve Kvikálkově vidí zase přátelskou tvář.
"Vol-" začal, ale než mohl domluvit, skočila mu Hermiona do řeči.
"HARRY! Neříkej to jméno!" sykla koutkem úst a pozorně se rozhlédla, zda se někdo neotočil.
"Ty-víš-kdo se delší dobu neukázal a já jsem si říkal, že bych se mohl vrátit, když..."
"Ano, Harry, rozhodl ses naprosto správně. Aspoň budeš mít možnost složit náležitě zkoušky OVCE a..."
"Hermi, promiň, že tě zklamu, ale to asi nebude ten pravý důvod, proč se Harry vrátil." zašklebil se nově příchozí.
"Ronalde!" usmála se Hermiona šťastně a přátelsky vysokého zrzavého chlapce objala.
"Vítej zpátky, Harry." Zazubil se Ron a poplácal kamaráda po zádech. "Bez tebe by to tu nebylo ono." Harry se vděčně usmál a všichni tři společně nastoupili do bradavického expresu. Harrymu přišlo, jako by Rona s Hermionou neviděl snad rok. Tak se mu po nich stýskalo. Sice si ob den dopisovali, ale tohle bylo něco naprosto jiného. Byl rád, že je zpátky a věděl, že je to tak správně. A měl nějaké podivné tušení, že letošní rok bude hodně výjimečný...
Našli si prázdné kupé, kam si všichni společně sedli a natáhli si nohy.
"Tak co Harry, jak se cítíš?" optal se Ron jakoby mimochodem.
"No, upřímně kromě tvých nohou necítím nic!" zalhal Harry. Nebyl si jistý, jak by Ron pochopil jeho pocity a sám nevěděl, jestli by to vůbec dokázal vysvětlit. Hermiona se na něj podezíravě podívala. Četla v něm jako v knize a bylo jí jasné, že lže.
"Harry?!?" podívala se na něj přísně.
"Popravdě... cítím se výrazně líp a tak,ale..." váhal zda to říct a hlavně JAK. "…ale něco mi tu prostě nesedí. Nedokážu být v klidu. To, že se nic neděje by mě mělo přece uklidňovat, ale mě to právě znepokojuje. Jsem si jistej, že ten klid nebude jen tak. Je to hodně divný?"
"Není, Harry. Věř mi, taky bych byla ráda, kdybych si mohla myslet, že je všechno v pořádku, ale nemůžu." uklidnila ho Hermiona trochu rozpačitě. Jakoby sama nevěděla co mu říct. Chvilku bylo trapné ticho, které ale nakonec prolomil Ron, když se rozvykládal o návštěvě Fleur u Weasleyových.
"Rrrrrronaldé! Tvé vlasy... jsou příššššerné! Kdyby ty chtělá, já osřřřříhala. Ty pak krrrášný jako Bill. Ty pak líbit Ermioná!" nakrucoval se Ron a s potěšením sledoval své kamarády, jak se kroutí v záchvatech smíchu. Hermiona se snažila tvářit, jakože narážku na svou osobu přelechla.
"Ale né, Drrraco, mon petit poulet! Ty poškalá. Poškala na mě!" Harry s Hermionou jen pobaveně sledovali, jak se Ron hrne za plavovlasou postavou, která se před chvilkou mihla kolem jejich kupé a co chvilku si vyměnili významné pohledy.
"Drrracó! Já tak ráda, že tě konešššně zasé vidět, ma loulou. Řřřekni, stýskalo se ti?"
"Weasley, co je to za komedii? Co si to dovoluješ... vypadni! Běž za Potterem!" otočil se jmenovaný a povýšeným tónem se snažil Rona zbavit. Bylo na něm však znát jisté překvapení z toho, že tentokrát to není on, ale Ron, kdo toho druhého provokuje.
"No ne, Drrraco, ty zlobivá olka! Nemrašš se, nesluší ti to. A řřekni. Já chtěla slyšet: Je taime, chéri!" Ron našpulil pusu a rádoby svůdně zamrkal.
"Tohle ti neprojde Weasley! Ze mě si nikdo střílet nebude!" rozkřikl se mladý Malfoy, vzteky celý bílý, když po chvíli zjistil, že mu došly jakkoli argumenty a nadávky, otočil se na patě a neuvěřitelnou rychlostí zmizel v uličce za rohem.
"Au revoir, chéri!" poslal Ron ještě vzdušný polibek a pak se pomalu vrátil mezi své smíchy polomrtvé přátele do jejich kupé. Aspoň pro dnešek byl rozhodně hrdinou dne on.
Cesta do Bradavic od té chvíle ubíhala rychle. Nálada se pohybovala tak vysoko, jak už dlouho ne a Harry měl pocit, že snad musel vypít Felix Felicis, protože se cítil až neuvěřitelně šťastný. Chvilku po incidentu s Malfoyem se k nim do kupé připojili ještě Neville s Lenkou a všichni se nadmíru dobře bavili. Harrymu se zdálo, že sotva vyjeli z Londýna a už už se Ron s Hermionou zvedali, aby se dopravili do vagónu pro prefekty. A to znamenalo jediné - mají půl hodiny na převléknutí do hábitů a pak... pak už bude konečně zase v Bradavicích.
Půlhodinka jim utekla nesmírně rychle a když začal vlak skřípat a pomalu brzdit, Harry sám sebe přistihl, jak ztichl a bedlivě pozoroval krajinu za oknem. I Lenka si všimla toho neobvyklého napětí, které se nad ním vznášelo. Harry se na ni usmál, otevřel velké okno a hluboce se vyklonil ven, aby právě on viděl Bradavický hrad jako první. Z několika vagónů teď čouhaly zvědavé hlavy všech prváků, kteří vyhlíželi svou novou školu. A když Harry v dálce spatřil Bradavický hrad, jak se honosně tyčí nad jezerem, se všemi svými věžemi, skoro se mu až tajil dech. Bylo to tady a bylo to skutečné. Myslel, že už se sem nevrátí. A teď byl tady. Do teplého letního večera začalo poprchat. Déšť byl teplý a svěží, navíc tak drobný, že nikdo doopravdy nezmokl. Bylo to příjemné osvěžení po dlouhé cestě vlakem, ač tak pohodlným, jako byl právě bradavický expres. Když vystoupili na perón na nádraží v Prasinkách, Hagrid a Filch s lucernami v rukou jim vyšli vstříc. Zatím co Hagrid se jako obvykle ujal prvňáčků, Harryho s přáteli a vůbec všech ostatních ročníků se chopil Filch, který je neochotně odvedl na kraj vesnice, kde už čekaly kočáry se spřežením testrálů.
Harry vcházel do slavnostně vyzdobené Velké síně a vraceli se mu vzpomínky na večer, kdy on sám tudy procházel poprvé. Svíčky tu dnes, stejně jako tehdy líně poletovaly vzduchem a naoranžovělým světlem ozařovaly klenutý strop, ve kterém se zračila noční obloha pokrytá mnoha stříbrnými hvězdami. Nevědomky Harry zabloudil k jedné hvězdě... Sirius. Ze sentimentálních vzpomínek ho vytrhla až prudká rána do zad. Trochu se rozkašlal a když konečně vzhlédl, spatřil původce jeho leknutí. Vedle něj stál vysoký chlapec, úsměv od ucha k uchu, celý od sazí a vlasy trochu ohořelé.
"Harry, rád tě vidím chlape... myslel jsem, že se tu letos už neukážeš!" chechtal se dotyčný,
"To víš Seamusi, TEBE jsem tu nemohl nechat samotného... Cos proboha zase dělal?" podíval se zpola pobaveně, zpola skepticky na jeho nový účes.
"Pokoušel se kouzlit. OPĚT neúspěšně!" usmála se shovívavě právě přišivší Hermiona. Když byli konečně kompletní, usedli na svá obvyklá místa, až na Nevilla, který jako obvykle hledal Trevora. Z veselého hovoru je vyrušilo až významné odkašlání, které jistě mělo sloužit jako taktní požádání o pozornost.
"Milí žáci..." promluvil dobře známý hlas.
"Vítám vás v Bradavické škole čar a kouzel." Usmála se postarší žena v prostřed stolu, u níž byl obvyklejší zamyšlený, nebo podmračený výraz a snad i proto ten letmý úsměv způsobil, že omládla o několik let. Harry se zamyslel. Rok co rok takhle slýchával mluvit Brumbála a bylo tak zvláštní slyšet mluvit někoho jiného, když právě jeho tichý uklidňující hlas se stal pro tuto příležitost tak typickým.
"Jsem Minerva McGonagallová, ředitelka Bradavické školy. Toto místo jsem převzala po nedávně tragicky zemřelém řediteli Brumbálovi. Jsem si jistá, že se mnou budete souhlasit, když řeknu, že pro Bradavice toho udělal více, něž kdokoli jiný z dosavadních ředitelů, byl nám dobrým vedením i učitelem a hlavně to byl skvělý člověk... Slibuji, že se pokusím jít v jeho stopách. Prosím, nezapomeňme na Albuse Brumbála." Řekla a hlas se jí mírně chvěl. Harry by přísahal, že jak vyslovila jeho jméno, na chvíli soucitným pohledem utkvěla právě na něm.
"Jak jistě víte, jisté... okolnosti nás donutili naši školu mírně přeorganizovat a nejen učitelský sbor, ale i řád školy doznal jistých změn. Vězte, že to bylo skutečně nezbytné." pokračovala McGonagallová.
"Jelikož já jsem se stala ředitelkou školy, nemohu již nadále vykonávat post ředitelky nebelvírské koleje. Mé místo převezme Madame Hoochová." Na chvilku přestala mluvit a dala všem učitelům a žákům prostor pro potlesk. Harry se otočil na své přátele. Vesměs všichni krčily rameny a kývali na znamení, že profesorka Hoochová je dobrá volba.
"A protože pochopitelně nemohu být sama sobě zástupcem, mé místo zástupce ředitele obsadí profesor Kratiknot... Bohužel (McGonagallová to slovo pronesla se silným podtónem ironie a znechucení v hlase) naši školu musel opustit profesor Snape." Harry při tom jméně zrudl vzteky a stiskl ruku v pěst tak, že mu až zbělely klouby.
"Jeho místo zaujme vám již z minulého roku známý profesor Horacio Křiklan, který nejen že i nadále zůstává učitelem lektvarů, ale tímto se stává i ředitelem Zmijozelské koleje." Křiklan u stolu nedaleko od McGonagallové povstal a mírně se uklonil. Velkou Síní se linul tichý potlesk. Harry Křiklana moc nemusel, ale v tuto chvíli byl nucený přiznat, že všechno bylo lepší, než Snape.
"Jediné volné místo je prozatím post učitele Obrany proti černé magii. Proto dovolte, abych vám představila pana Kingsleyho Pastorka!" usmála se Minerva sama začala tleskat jako první. Harry pohlédl nejdříve k učitelském stolu, kam si právě přisedal jeho známy Kingsley, černoch a chlap jako hora, spiklenecky na něj pomrkávaje a poté se šokovaně otočil na své přátele. Nikdo nevypadal o nic méně překvapeně než Harry, takže bylo jasné, že ani oni nevěděli o tom, že Pastorek bude jejich profesorem. Nicméně se Ron i Hermiona spokojeně usmívali a bylo jasné proč. Kingsley Pastorek, bystrozor a člen Fénixova řádu, nejen že byl na správné straně a mohl jim pomoci kdykoli by to potřebovali, nejen že byl jistě ve spojení se všemi bystrozory a proto bylo díky němu teď v Bradavicích relativně bezpečno, ale hlavně byl pro výuku tohohle předmětu nanejvýš povolanou osobou, protože jako bystrozor se v obraně skutečně vyznal a jen málokdo se uměl ohánět hůlkou tak, jako právě on.
"A nyní přejdeme k zařazování." Usmála se znova McGonagallová a pokynula školníkovi Filchovi na znamení, že již může přinést stoličku a kouzelný klobouk. Zařazování se neuvěřitelně vleklo. Alespoň Harrymu se to tak zdálo, protože dostával skoro nesnesitelný hlad. A vědomí, že stačí jediné lusknutí prsty a stoly s zaplní těmi nejvybranějšími lahůdkami ho jen prohlubovalo. Konečně se zdálo, že už je konec, protože všichni prvňáčci se už rozsadili ke kolejním stolům, ale stále nepřicházel nikdo, kdo by stoličku a klobouk odnesl. Teď už byli přece nepotřebné, nebo ne? Až teprve teď si Harry všiml, že tam, kde ještě před chvilkou postával hlouček vystrašených prvňáčků teď stojí dvě osoby přibližně jeho věku. Plavovlasá dívka a chlapec s uhlově černými vlasy a povědomým úsměvem.
"Všichni žáci z prvních ročníků jsou již zařazeni do svých kolejí..." začala McGonagallová nanovo a trochu tím Harryho "probudila" z jeho hloubání, co je mu na tom chlapci tak podivně známého.
"...avšak zařazování ještě nekončí. Mám tu příjemnou povinnost vám oznámit, že letos přivítáme na naší škole zcela výjimečně i dva nové žáky, kteří nastoupí do vyšších ročníků, konkrétně do sedmého. Chci vám představit..."
Haháááá... to jsme vás dostaly co? Ano, tu poslední větu jsme vymyslely dokonale! :D Tak, teď si můžete lámat kebule nad tím, kdo jsou ti dva noví, dokud Gigi nepřidá 2. Kapitolu :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gigi Gigi | Web | 27. července 2007 v 16:31 | Reagovat

Skvěle! Na tohle navazovat je úplný ráj:-)

2 Tracy Tracy | 11. prosince 2007 v 14:36 | Reagovat

Je to super , perfektní rozveselení od té povídky, kterou jsem právě dočetla ..

......... Jen stín nenávisti od Neli ....... doufám, že tohle bude mít happy and.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama